Reviews reflect personal experiences and are not medical advice. Always consult your doctor.
Marlex Pharmaceuticals, Inc.
ATC kód
C01AA05
Zdroj
OPENFDA_NDC
Farmakoterapeutická skupina: léky pro léčbu srdečních onemocnění, srdeční glykosidy, digitalisové glykosidy, ATC kód: C01A05
Mechanismus účinku
Digoxin přímou aktivitou zvyšuje kontraktilitu myokardu. Tento účinek je úměrný dávce v nižším rozmezí a určitého účinku je dosaženo i při poměrně nízkém dávkování. Tento účinek se vyskytuje i v normálním myokardu, i když pak nemá žádný přínos. Primárním účinkem digoxinu je specifická inhibice adenosintrifosfatázy, a tím sodíko-draslíkové výměnné aktivity (Na+-K+), přičemž pozměněná distribuce iontů přes membránu vede k zesílenému influxu iontů vápníku, a tím ke zvýšení dostupnosti vápníku v době vazby excitace-kontrakce. Účinnost digoxinu se proto může jevit značně zvýšená, pokud je koncentrace extracelulárního draslíku nízká, zatímco hyperkalémie má opačný účinek.
Digoxin působí stejným účinkem v podobě inhibice výměnného mechanismu Na+-K+ na buňky autonomního nervového systému a stimuluje je k nepřímé srdeční činnosti. Zvýšení eferentních vagových impulzů má za následek snížení tonu sympatiku a snížení rychlosti vedení impulzů přes síně a atrioventrikulární uzel. Hlavním příznivým účinkem digoxinu je tedy snížení komorové frekvence.
Nepřímé změny srdeční kontraktility jsou také způsobeny změnami žilní poddajnosti vyvolaných změněnou autonomní aktivitou a přímou žilní stimulací. Souhra mezi přímou a nepřímou aktivitou řídí celkovou oběhovou odezvu, která není u všech subjektů stejná. V přítomnosti určitých supraventrikulárních arytmií je neurogenně zprostředkované zpomalení AV vedení prvořadé.
Intravenózní podání úvodní dávky vyvolává znatelný farmakologický účinek během 5 až 30 minut, při perorálním podání nastává nástup účinku za 0,5 až 2 hodiny.
Farmakodynamické účinky
Studie PROVED byla navržena tak, aby stanovila účinnost digoxinu u 88 pacientů s chronickým, stabilním mírným nebo středně těžkým srdečním selháním. Vysazení digoxinu nebo pokračování v jeho podávání bylo studováno v prospektivní, randomizované, dvojitě zaslepené, placebem kontrolované, multicentrické studii u pacientů s chronickým, stabilním mírným až středně těžkým srdečním selháním sekundárním k systolické dysfunkci levé komory, kteří měli normální síňový rytmus a byli dlouhodobé léčeni diuretiky a digoxinem. Pacienti, kteří vysadili léčbu digoxinem, vykazovali zhoršení maximální zátěžové kapacity (p = 0,003), zvýšenou frekvenci selhání léčby (p = 0,039) a zkrácení doby do selhání léčby (p = 0,037). Pacienti, kteří nadále dostávali digoxin, měli nižší tělesnou hmotnost (p = 0,044) a srdeční frekvenci (p = 0,003) a vyšší ejekční frakci levé komory (p = 0,016). Celkové procento účastníků s jedním nebo více nežádoucími účinky bylo v obou skupinách podobné: 59 % ve skupině s placebem a 69 % ve skupině s digoxinem. Typy nežádoucích účinků nebyly specifikovány.
Studie RADIANCE zkoumala účinky vysazení digoxinu u stabilních pacientů třídy NYHA II a III užívajících diuretika a ACE inhibitory. 178 pacientů bylo zpočátku stabilizováno na kombinaci kaptoprilu nebo enalaprilu, diuretik a digoxinu, poté byli randomizováni k pokračování léčby digoxinem nebo k přechodu na placebo. Relativní riziko zhoršení onemocnění ve skupině s placebem bylo 5,9 ve srovnání se skupinou s digoxinem. Vysazení digoxinu bylo doprovázeno zhoršením symptomů, snížením zátěžové kapacity a zhoršením kvality života, což naznačuje, že pacienti s městnavým srdečním selháním byli ve významném riziku z vysazení léku navzdory pokračující léčbě diuretiky a ACE inhibitory. Přibližně 56 % pacientů ve skupině s placebem a 49 % ve skupině s digoxinem mělo blíže nespecifikované nežádoucí účinky.
Ve studii TRIAL bylo 6 800 pacientů se srdečním selháním randomizováno k podávání digoxinu nebo placeba. Mezi pacienty, kteří dostávali digoxin, a pacienty, kteří dostávali placebo, nebyl žádný rozdíl v úmrtnosti ze všech příčin. Ve skupině s digoxinem byl zaznamenán trend ke snížení rizika úmrtí v důsledku zhoršení srdečního selhání (poměr rizika 0,88: 95% interval spolehlivosti, 0,77 až 1,01, p = 0,06). Pacienti léčeni digoxinem však byli významně (p < 0,001) méně často hospitalizováni, pokud byl lék podáván společně s diuretiky a ACE inhibitory. Léčba digoxinem byla nejpřínosnější u pacientů s ejekční frakcí ≤ 25 %, u pacientů se zvětšeným srdcem (kardiotorakální poměr > 0,55) a pacientů s funkční třídou NYHA III nebo IV. Ve studii DIG mělo 11,9 % pacientů ve skupině s digoxinem a 7,9
% pacientů ve skupině s placebem podezření na toxicitu digoxinu, přičemž nejčastějšími příznaky byly nové epizody ventrikulární fibrilace, supraventrikulární arytmie, tachykardie nebo pokročilá AV blokáda.
Studie AFFIRM zahrnovala celkem 4 060 pacientů v randomizovaném, multicentrickém srovnání dvou léčebných strategií u pacientů s fibrilací síní a vysokým rizikem cévní mozkové příhody nebo úmrtí. Primárním cílovým ukazatelem byla mortalita ze všech příčin. Mezi pacienty léčenými pro kontrolu rytmu (amiodaron, disopyramid, flekainid, moricizin, prokainamid, propafenon, chinidin, sotalol a kombinace těchto léků) bylo 356 úmrtí a mezi pacienty léčenými pro kontrolu frekvence zemřelo 310 [léčba β-blokátory, blokátory kalciových kanálů (verapamil a diltiazem), digoxinem a kombinací těchto léků] (5letá mortalita 23,8 % a 21,3 %, v tomto pořadí; poměr rizika 1,15 [95% interval spolehlivosti: 0,99 až 1,34], p = 0,08). Hospitalizováno bylo více pacientů ve skupině s kontrolou rytmu než ve skupině s kontrolou frekvence a také ve skupině s kontrolou rytmu bylo více nežádoucích účinků.
Nepřímé změny srdeční kontraktility jsou také důsledkem změn žilní poddajnosti způsobených změněnou autonomní aktivitou a přímou žilní stimulací. Souhra mezi přímou a nepřímou aktivitou řídí celkovou oběhovou odezvu, která není u všech jedinců stejná. V přítomnosti určitých supraventrikulárních arytmií má primární význam neurogenně zprostředkovaný výskyt AV vedení.
Stupeň neurohormonální aktivace, ke kterému dochází u pacientů se srdečním selháním, je spojen s klinickým zhoršením a zvýšeným rizikem úmrtí. Digoxin snižuje aktivaci jak sympatického nervového systému, tak renin-angiotensinového systému nezávisle na jeho inotropních účincích, a může proto příznivě ovlivnit přežití. Zůstává nejasné, zda je toho dosaženo přímými inhibičními účinky na sympatikus nebo resenzibilizací vazomotorických mechanismů.
⚠️ Upozornění
Sledování
U pacientů užívajících digoxin je třeba pravidelně monitorovat elektrolyty v séru a funkci ledvin (koncentrace kreatininu v séru). Frekvence sledování závisí na klinickém stavu pacienta.
Koncentrace digoxinu v séru mohou být vyjádřeny v konvenčních jednotkách ng/ml nebo v jednotkách SI nmol/l. Pro převod ng/ml na nmol/l vynásobte ng/ml číslem 1,28.
Koncentraci digoxinu v séru lze stanovit radioimunoanalýzou.
Krev by měla být odebrána 6 hodin nebo později po poslední dávce digoxinu.
Neexistují žádné striktní pokyny, pokud jde o rozsah sérových koncentrací, které jsou nejúčinnější. Post hoc analýzy pacientů se srdečním selháním ve studii Digitalis Investigation Group naznačují, že optimální hladina digoxinu v séru je 0,5 ng/ml (0,64 nmol/l) až 1,0 ng/ml (1,28 nmol/l).
Toxicita digoxinu je nejčastěji spojena se sérovými koncentracemi digoxinu vyššími než 2,0 ng/ml. U koncentrace digoxinu v séru je však třeba vzít v úvahu klinický stav pacienta. Toxicita může nastat také při nižších koncentracích digoxinu v séru. Při rozhodování, zda jsou symptomy pacienta způsobeny digoxinem, je třeba vzít v potaz klinický stav pacienta, hladinu draslíku v séru a funkci štítné žlázy (viz bod
4.9
).
Stanovení koncentrace digoxinu v séru může být užitečné při rozhodování o další léčbě digoxinem, ale jiné glykosidy a endogenní látky podobné digoxinu, včetně metabolitů digoxinu, mohou interferovat s dostupnými testovacími metodami a mohou poskytnout hodnoty, které nejsou úměrné klinickému stavu pacienta.
Arytmie
Arytmie mohou být vyvolány toxicitou digoxinu, z nichž některé mohou připomínat arytmie, na které byl lék předepsán. Například síňová tachykardie s variabilní atrioventrikulární blokádou vyžaduje zvláštní pozornost, protože klinicky se rytmus podobá fibrilaci síní.
Mnoho příznivých účinků digoxinu na arytmie je důsledkem určitého stupně blokády atrioventrikulárního vedení. Pokud však již došlo k neúplné atrioventrikulární blokádě, je třeba očekávat účinky rychlého přechodu k blokádě. Při úplné srdeční blokádě může být únikový rytmus potlačen.
Poškození funkce sinusového uzlu
V některých případech poruchy sinusového uzlu (např. Sick Sinus Syndrom) může digoxin způsobit nebo zhoršit sinusovou tachykardii nebo způsobit atrioventrikulární blokádu.
Infarkt myokardu
Podávání digoxinu v období bezprostředně po infarktu myokardu není kontraindikováno. Použití inotropních léků u některých pacientů v této situaci však může vést k nežádoucímu zvýšení spotřeby kyslíku v myokardu a k ischemii. Některé následné retrospektivní studie ukázaly, že digoxin je spojen se zvýšeným rizikem úmrtí. U pacientů, kteří mohou být po infarktu myokardu hypokalemičtí a pravděpodobně hemodynamicky nestabilní, je třeba zvážit možnost vzniku arytmií. Je také nutné brát v potaz omezení, která jsou následně kladena na kardioverzi stejnosměrným proudem.
Srdeční amyloidóza
U pacientů se srdečním selháním spojeným se srdeční amyloidózou je třeba se obecně vyhnout léčbě digoxinem. Pokud však není vhodná jiná alternativní léčba, lze digoxin použít ke kontrole komorové frekvence u pacientů se srdeční amyloidózou a fibrilací síní.
Myokarditida
Digoxin může vzácně vyvolat vazokonstrikci, a proto je třeba se mu vyhnout u pacientů s myokarditidou.
Onemocnění Beri-beri
Pacienti s onemocněním Beri-beri nemusí adekvátně reagovat na digoxin, pokud není současně léčen základní nedostatek thiaminu.
Konstriktivní perikarditida
Digoxin by neměl být podáván pacientům s konstriktivní perikarditidou, pokud není použit ke kontrole komorové frekvence při fibrilaci síní nebo ke zlepšení systolické dysfunkce.
Vytrvalost při cvičení
Digoxin zlepšuje toleranci zátěže u pacientů se systolickou dysfunkcí levé komory a normálním síňovým rytmem. To může, ale nemusí být spojeno se zlepšením hemodynamického profilu. Přínos digoxinu u pacientů se supraventrikulárními arytmiemi je však nejvíce patrný v klidu a méně patrný při zátěži.
Vysazení
U pacientů užívajících diuretika a ACE inhibitor nebo samotná diuretika vedlo vysazení digoxinu ke klinickému zhoršení.
Elektrokardiogram
Podávání terapeutických dávek digoxinu může způsobit prodloužení PR intervalu a depresi ST segmentu na elektrokardiogramu.
Digoxin může způsobit falešně pozitivní změny v komplexu ST-T elektrokardiogramu během zátěže. Tyto elektrofyziologické účinky odrážejí očekávaný účinek léku a nesvědčí o toxicitě.
Těžké respirační onemocnění
Pacienti se závažným respiračním onemocněním mohou mít zvýšenou citlivost myokardu na srdeční glykosidy.
Hypokalémie
Hypokalémie zvyšuje citlivost myokardu na působení srdečních glykosidů. Hypoxie, hypomagnezémie a hyperkalémie
Hypoxie, hypomagnezémie a těžká hyperkalémie zvyšují citlivost myokardu na srdeční glykosidy.
Nemoc štítné žlázy
Podávání digoxinu pacientovi s onemocněním štítné žlázy vyžaduje opatrnost. Počáteční a udržovací dávky digoxinu by měly být sníženy, pokud je funkce štítné žlázy abnormální. U hypertyreózy existuje relativní rezistence na digoxin a může být nutné dávku zvýšit. V průběhu léčby tyreotoxikózy by mělo být dávkování sníženo, jakmile se tyreotoxikóza dostane pod kontrolu.
Malabsorpce
Pacienti s malabsorpčním syndromem nebo po operaci gastrointestinálního traktu mohou vyžadovat vyšší dávky digoxinu.
Chronické městnavé srdeční selhání
Ačkoli pro mnoho pacientů s chronickým městnavým srdečním selháním je okamžité podání digoxinu přínosné, u některých z nich to nevede ke stálému, výraznému nebo trvalému zlepšení hemodynamiky. Při dlouhodobém podávání digoxinu je proto důležité vyhodnotit reakci každého pacienta individuálně.
Stejnosměrná kardioverze
Riziko nebezpečných arytmií u stejnosměrné kardioverze se významně zvyšuje v přítomnosti digitalisové toxicity a je úměrné energii použité na kardioverzi.
Při elektivní kardioverzi stejnosměrným proudem u pacienta, který užívá digoxin, by měl být před provedením kardioverze lék vysazen na 24 hodin. V naléhavých případech, jako je srdeční zástava, by se při kardiopulmonální resuscitaci měla použít nejnižší účinná energie.
Použití kardioverze stejnosměrným proudem je nevhodné při léčbě arytmií, o nichž se předpokládá, že jsou způsobeny srdečními glykosidy.
Ethanol
Tento léčivý přípravek obsahuje 170 mg alkoholu (ethanolu) v každé 2ml ampulce (0,5 mg digoxinu), což odpovídá méně než 10% w/v. Množství na ampulku tohoto léku odpovídá méně než 4,3 ml piva nebo 2 ml vína.
Malé množství alkoholu v tomto léčivém přípravku nebude mít výrazné účinky.
Propylenglykol
Tento léčivý přípravek obsahuje 828 mg propylenglykolu v každé 2ml ampulce.
Současné podávání s jakýmkoliv substrátem alkoholdehydrogenázy, jako je ethanol, může způsobit závažné nežádoucí účinky u novorozenců.
Sodík
Tento léčivý přípravek obsahuje méně než 1 mmol sodíku (23 mg) na ampuli, je tedy v podstatě „bez sodíku“.