Farmakoterapeutická skupina: Hypofyzární a hypotalamické hormony a analoga. Somatropin a agonisté somatropinu, ATC kód: H01AC09.
Mechanismus účinku
Lonapegsomatropin je dlouhodobě působící „proléčivo“ somatropinu. Lonapegsomatropin obsahuje původní léčivo, somatropin, který je přechodně konjugovaný k methoxypolyethylenglykolovému nosiči (4 x 10 kDa mPEG) prostřednictvím patentovaného linkeru TransCon. Nosič má ochranný účinek, který minimalizuje renální exkreci a receptorem zprostředkovanou clearance lonapegsomatropinu. Po subkutánním podání lonapegsomatropin uvolňuje plně aktivní somatropin prostřednictvím autokleavace linkeru TransCon. Somatropin (191 aminokyselin) má stejný způsob účinku a distribuce jako somatropin podávaný denně, avšak podávaný jednou týdně subkutánní injekcí.
Somatropin se váže na dimerní receptor hGH v buněčné membráně cílových buněk, což vede
k intracelulární transdukci signálu a řadě farmakodynamických účinků. Somatropin má přímé tkáňové a metabolické účinky a nepřímé účinky zprostředkované IGF-1, včetně stimulace diferenciace
a proliferace chondrocytů, stimulace produkce glukózy v játrech, syntézy proteinů a lipolýzy. Somatropin stimuluje růst skeletu u pediatrických pacientů s GHD v důsledku účinků na růstové ploténky (epifýzy) kostí.
Farmakodynamické účinky
Somatropin uvolňovaný z lonapegsomatropinu vytváří lineární dávkovou odpověď IGF-1 se změnou
v dávce o 0,02 mg somatropinu/kg, což má za následek přibližnou změnu průměrného týdenního skóre standardní odchylky (SDS) IGF-1 o 0,17.
V ustáleném stavu vrcholily hladiny SDS IGF-1 přibližně 2 dny po podání dávky, přičemž průměrné týdenní SDS IGF-1 se shodovalo s dobou přibližně 4,5 dne po podání dávky (obrázek 1). Hladiny SDS IGF-1 byly u pacientů s GHD po většinu týdne v normálním rozmezí, podobně jako somatropin podávaný denně.
1,0
1,0
0,5
0,5
0,0
0,0
−0,5
−0,5
−1,0
−1,0
−1,5
−1,5
−2,0
−2,0
−2,5
před zahájením léčby (výchozí hodnota) až 13. dávka (doba 0)
doba (h) po 13. dávce
−2,5
−3,0 −3,0
Výchozí hodnota
Doba (h)
Průměrné SDS (± SE) IGF-1
Obrázek 1 Průměrné SDS (± SE) IGF-1 v ustáleném stavu u dětí s GHD po podání lonapegsomatropinu podávaného jednou týdně v dávce 0,24 mg somatropinu/kg/týden
Klinická účinnost a bezpečnost
Účinnost a bezpečnost lonapegsomatropinu podávaného jednou týdně byly hodnoceny v klinických studiích fáze 3, které zahrnovaly 306 pediatrických pacientů s GHD.
Klinická studie heiGHt:
V 52týdenní multicentrické, randomizované, otevřené, aktivně kontrolované klinické studii fáze 3 s paralelní skupinou bylo 161 dosud neléčených prepubertálních pediatrických pacientů s GHD randomizováno do skupiny s lonapegsomatropinem podávaným jednou týdně (n = 105) nebo do
skupiny se somatropinem podávaným denně (n = 56). Oba přípravky byly podávány v celkové týdenní dávce 0,24 mg somatropinu/kg. Pacienti byli ve věku od 3,2 do 13,1 roku, průměrný věk činil
8,5 roku. Většina (n = 132 (82 %)) subjektů byla mužského pohlaví. Pacienti měli SDS průměrné výchozí hodnoty výšky −2,93. Primárním cílovým parametrem účinnosti byla roční rychlost růstu (annualised height velocity, AHV) v 52. týdnu. Léčba lonapegsomatropinem podávaným jednou týdně po dobu 52 týdnů nevedla k nižšímu AHV ve srovnání se somatropinem podávaným denně
(tabulka 4). Také změny ve skóre standardní odchylky (SDS) výšky (změna oproti výchozí hodnotě) byly větší u lonapegsomatropinu podávaného jednou týdně ve srovnání se somatropinem podávaným denně (tabulka 4). Změny v AHV a SDS výšky byly větší u lonapegsomatropinu v porovnání se změnami u somatropinu od 26. týdne až do konce klinického hodnocení v 52. týdnu.
Průměrný (SD) poměr kostního věku vůči chronologickému věku pokročil od výchozí hodnoty do
52. týdne v obou ramenech obdobně: 0,69 (0,16) až 0,75 (0,15) s lonapegsomatropinem podávaným
jednou týdně a 0,70 (0,14) až 0,76 (0,14) se somatropinem podávaným denně.
Tabulka 4 Růst a odpověď IGF-1 v 52. týdnu u dosud neléčených pediatrických pacientů s GHD (analýza podle původního léčebného záměru, tzv. intent-to-treat)
Lonapegsomatropin podávaný jednou týdně (n = 105) (0,24 mgsomatropinu/kg/týden)
Somatropin podávaný denně (n = 56)(0,24 mgsomatropinu/kg/týden)
Odhad rozdílu v léčbě(lonapegsomatropin minus somatropin)
AHV (cm/rok),
a
průměrná hodnota LS (95% IS)
11,2(10,7–11,6)
10,3(9,7–10,9)
0,9
b
(0,2–1,5)
SDS výšky, změna oproti výchozí hodnotě,
c
průměrnáhodnota LS (95% IS)
1,10(1,02–1,18)
0,96(0,85–1,06)
0,14
d
(0,03–0,26)
Kategorie SDS IGF-1,
e
%< 00 až +2+2 až +3> +3
23,1 %69,2 %7,7 %0
40,7 %57,4 %1,9 %0
Neanalyzováno
a AHV: Odhady průměrné hodnoty LS a 95% IS vycházejí z modelu ANCOVA, který zahrnoval věk k výchozímu stavu, vrcholové hladiny růstového hormonu (transformovaný log) při stimulačním testu, SDS výšky k výchozímu stavu – průměrnou SDS výšky rodičů jako kovariáty a léčbu
a pohlaví jako faktory. Chybějící data jsou imputována metodou vícenásobné imputace.
b p = 0,0088 (2stranné) pro superioritu
c SDS výšky, změna oproti výchozí hodnotě: Odhady průměrné hodnoty LS a 95% IS vycházejí
z modelu ANCOVA, který zahrnoval věk k výchozímu stavu, vrcholové hladiny růstového hormonu (transformovaný log) při stimulačním testu a SDS výšky k výchozímu stavu jako kovariáty a léčbu
a pohlaví jako faktory.
d p = 0,0149 (2stranné).
e Průměrná hladina v 52. týdnu.
V otevřeném prodlouženém klinickém hodnocení došlo u pacientů ze studie heiGHt, kteří pokračovali v léčbě lonapegsomatropinem, ke zvýšení SDS výšky ve 104. týdnu o 1,61 oproti výchozí hodnotě.
U pacientů, kteří byli v 52. týdnu převedeni z denně podávaného somatropinu na lonapegsomatropin, došlo ke zvýšení SDS výšky ve 104. týdnu o 1,49 oproti výchozí hodnotě.
Podpůrné důkazy
Důkazy z dalších klinických hodnocení s lonapegsomatropinem podporují dlouhodobou klinickou účinnost léčby lonapegsomatropinem.
Klinická studie fliGHt:
Ve 26týdenní jednoramenné otevřené klinické studii vyhodnocující lonapegsomatropin podávaný v dávce 0,24 mg somatropinu/kg/týden u 146 pediatrických pacientů s GHD ve věku 1 až 17 let, z nichž 143 podstoupilo dřívější léčbu somatropinem podávaným denně po průměrnou (SD) dobu
1,1 (0,7) roku, průměrná (SD) roční rychlost růstu byla 9 (2,7) cm/rok a průměrná (SD) změna oproti výchozí hodnotě v rámci klinické studie v SDS výšky byla 0,28 (0,25). Preference pacientů
a poskytovatelů péče byla hodnocena ve 13. týdnu. 84 % pacientů a 90 % poskytovatelů péče upřednostňovalo lonapegsomatropin podávaný jednou týdně před dříve denně podávaným somatropinem.
Tabulka 5 Průměrné hladiny SDS IGF-1 ve výchozím stavu a v 26. týdnu u již léčených pediatrických pacientů s GHD (analýza podle původního léčebného záměru, tzv. intent-to-treat)
Průměrná kategorie SDS IGF-1
Výchozí hodnota (N = 143)n (%)
26. týden(N = 139) n (%)
< 0
37 (25,9)
13 (9,4)
0 až +2
74 (51,7)
71 (51,1)
+2 až +3
27 (18,9)
33 (23,7)
> +3
5 (3,5)
22 (15,8)
Klinická studie enliGHten:
V dlouhodobé otevřené prodloužené klinické studii, do které byli zařazeni pacienti ze studie heiGHt a studie fliGHt, měli pacienti (n = 298), kteří pokračovali v léčbě lonapegsomatropinem, průměrnou (SD) hodnotu SDS výšky na začátku prodloužené studie -1,56 (0,88) a v týdnu 208 (poslední návštěva, pro kterou jsou k dispozici dostatečné údaje) -0,39 (0,90), což odpovídá průměrné (SD) změně
+1,24 (0,65).
⚠️ Upozornění
Sledovatelnost
Aby se zlepšila sledovatelnost biologických léčivých přípravků, má se přehledně zaznamenat název podaného přípravku a číslo šarže.
Akutní kritické onemocnění
U kriticky nemocných dospělých pacientů trpících komplikacemi v návaznosti na operaci na otevřeném srdci, operaci břicha, mnohočetné trauma po nehodě nebo akutní respirační selhání byla mortalita vyšší u pacientů léčených 5,3 mg nebo 8 mg somatropinu podávaného denně (tj. 37,1– 56 mg/týden) oproti pacientům, kterým bylo podáváno placebo (42 % oproti 19 %). Jelikož nejsou
k dispozici žádné informace o bezpečnosti substituční terapie růstovým hormonem u akutně kriticky nemocných pacientů, mají být přínosy pokračující léčby lonapegsomatropinem v této situaci porovnány s potenciálními riziky pro daného pacienta. U všech pacientů, u nichž dojde k rozvoji jiného nebo podobného akutního kritického onemocnění, musí být přínosy léčby lonapegsomatropinem porovnány s potenciálními riziky pro daného pacienta.
Novotvar
U pacientů s dřívějším maligním onemocněním je třeba věnovat zvláštní pozornost známkám a příznakům relapsu.
Pacienti s již existujícími nádory nebo GHD sekundárním k intrakraniální lézi mají být pravidelně vyšetřováni z hlediska přítomnosti progrese nebo recidivy průvodního onemocnění.
U dětských pacientů, kteří prodělali rakovinu, bylo hlášeno zvýšené riziko druhého novotvaru
u pacientů léčených růstovým hormonem po výskytu jejich prvního novotvaru. Intrakraniální nádory, zejména meningeomy, byly nejčastější formou druhého novotvaru hlášeného u pacientů podstupujících radioterapii hlavy v rámci léčby jejich prvního novotvaru.
Hypersenzitivita
Při použití lonapegsomatropinu byly hlášeny anafylaktické reakce včetně angioedému.
Informujte pacienty a poskytovatele péče, že k takovým reakcím může dojít, zvláště po první dávce, a že je třeba vyhledat okamžitou lékařskou pomoc, pokud dojde k náhlé závažné hypersenzitivní reakci.
Pokud dojde k hypersenzitivní reakci, používání lonapegsomatropinu má být přerušeno (viz bod
4.3
). Benigní intrakraniální hypertenze
V případě závažné nebo opakující se ataxie, bolesti hlavy, zrakových poruch, nauzey a/nebo zvracení se doporučuje fundoskopie edému papily. Pokud se edém papily potvrdí, je třeba zvážit diagnózu benigní intrakraniální hypertenze a, je-li to vhodné, přerušit léčbu růstovým hormonem. V současné době neexistuje dostatek důkazů, na jejichž základě by bylo možné poskytnout konkrétní rady ohledně pokračování v léčbě růstovým hormonem u pacientů s vyléčenou intrakraniální hypertenzí. Pokud je léčba růstovým hormonem opětovně zahájena, je nutné pečlivé sledování symptomů intrakraniální hypertenze. Při zahájení léčby a pravidelně v jejím průběhu se doporučuje fundoskopické vyšetření.
Citlivost na inzulin
Růstový hormon může snížit citlivost na inzulin. U pacientů s diabetem mellitem může po zahájení léčby lonapegsomatropinem dávka inzulinu vyžadovat úpravu. Pacienti s diabetem mellitem, intolerancí glukózy nebo dalšími rizikovými faktory pro diabetes mellitus mají být během léčby lonapegsomatropinem pečlivě sledováni (viz bod
4.5
).
Hypoadrenalismus
Zahájení léčby růstovým hormonem může mít za následek inhibici hydrogenázy 11β-hydroxysteroidů typu 1 (11βHSD-1) a snížení koncentrací kortizolu v séru. V důsledku toho může být odhalen dříve nediagnostikovaný centrální (sekundární) hypoadrenalismus a může být vyžadována substituční léčba glukokortikoidy. Pacienti léčení substituční léčbou glukokortikoidy pro dříve diagnostikovaný hypoadrenalismus mohou navíc po zahájení léčby lonapegsomatropinem vyžadovat zvýšení udržovacích nebo stresových dávek (viz bod
4.5
).
Funkce štítné žlázy
Růstový hormon zvyšuje extrathyroidální konverzi T4 na T3, což může vést ke snížení sérového T4 a zvýšení koncentrací T3 v séru. U všech pacientů má proto být sledována funkce štítné žlázy.
U pacientů s hypopituitarismem podstupujících standardní substituční léčbu musí být potenciální účinek léčby lonapegsomatropinem na funkci štítné žlázy pečlivě sledován (viz body
4.8
).
Skluz proximální femorální epifýzy a osteonekróza
U pacientů s endokrinními poruchami, včetně GHD, se může skluz epifýz kyčle vyskytovat častěji než v běžné populaci. Osteonekróza byla hlášena u pacientů léčených jinými přípravky obsahujícími růstový hormon. Děti s přetrvávající bolestí kyčle/kolene a/nebo kulháním během léčby lonapegsomatropinem mají být klinicky vyšetřeny.
Skolióza
U kteréhokoli dítěte může skolióza při rychlém růstu progredovat. Jelikož léčba růstovým hormonem zvyšuje rychlost růstu, je třeba během léčby sledovat známky a progresi skoliózy. Nebylo však prokázáno, že by léčba růstovým hormonem zvyšovala incidenci nebo závažnost skoliózy (viz
bod 4.8). Pankreatitida
Přestože je pankreatitida vzácná, má být zvážena u dětí léčených růstovým hormonem, u nichž se objeví nevysvětlitelná bolest břicha.
Prader-Williho syndrom
U pacientů s Prader-Williho syndromem nebyl lonapegsomatropin studován. Lonapegsomatropin není indikován k dlouhodobé léčbě pediatrických pacientů, kteří mají poruchu růstu v důsledku geneticky potvrzeného Prader-Williho syndromu, pokud rovněž nemají diagnostikovanou GHD. Byly hlášeny případy náhlé smrti po zahájení terapie růstovým hormonem u pacientů s Prader-Williho syndromem, kteří měli jeden nebo více z následujících rizikových faktorů: závažná obezita, anamnéza obstrukce horních dýchacích cest nebo spánkové apnoe nebo neidentifikovaná respirační infekce.
Leukemie
Leukemie byla hlášena u malého počtu pacientů s GHD, z nichž někteří byli léčeni somatropinem. Neexistuje však žádný důkaz, že by se incidence leukemie zvyšovala u příjemců růstového hormonu bez predisponujících faktorů.
Použití spolu s perorální léčbou estrogeny
Perorální estrogen ovlivňuje odpověď IGF-1 na růstový hormon. Pokud pacientka podstupující léčbu lonapegsomatropinem zahájí perorální léčbu estrogeny, může být nutné dávku lonapegsomatropinu zvýšit, aby se hladiny IGF-1 v séru udržely v běžném rozmezí odpovídajícím příslušnému věku (viz bod
4.2
). Pokud naopak pacientka podstupující léčbu lonapegsomatropinem přeruší perorální léčbu
estrogeny, může být nutné dávku lonapegsomatropinu snížit, aby se zamezilo nadbytku růstového hormonu a/nebo nežádoucím účinkům (viz bod
4.5
).
Protilátky
U některých pacientů byly pozorovány protilátky proti lonapegsomatropinu. Žádné z těchto protilátek nebyly neutralizační a neměly žádný zjevný klinický dopad. U pacientů, kteří nereagují na léčbu, má být zváženo testování na přítomnost protilátek.