Tyto informace slouží pouze ke vzdělávacím účelům. Nejsou lékařskou radou. Vždy konzultujte s kvalifikovaným lékařem.
OTC
TORISEL 30MG Koncentrát a rozpouštědlo pro infuzní roztok
25MG/ML (25MG/ML), Solution
INN: TEMSIROLIMUS
Aktualizováno: 2026-05-02
Dostupné v:
🇨🇿🇩🇪🇬🇧🇫🇷🇵🇹🇹🇷
Forma
SOLUTION
Dávkování
25MG/ML (25MG/ML)
Způsob podání
INTRAVENOUS
Skladování
—
O přípravku
User Reviews
Reviews reflect personal experiences and are not medical advice. Always consult your doctor.
Výrobce
PF PRISM CV
ATC kód
L01EG01
Zdroj
FDA_OB · 022088
Farmakoterapeutická skupina: Cytostatika, inhibitory proteinkináz; ATC kód: L01E G01
Mechanismus účinku
Temsirolimus je selektivní inhibitor mTOR (savčí rapamycinový cílový receptor). Temsirolimus se váže na intracelulární protein (FKPB-12) a komplex protein/temsirolimus váže a inhibuje aktivaci mTOR, který kontroluje buněčné dělení. Temsirolimus in vitro ve vysokých koncentracích (10-20µM) může vázat a inhibovat mTOR při absenci FKBP-12. Byla pozorována dvojfázová odpověď na dávku jako inhibice růstu buněk. Vysoké koncentrace vedly k úplné inhibici růstu buněk in vitro, přičemž inhibice ovlivňovaná samotným komplexem FKBP-12/temsirolimus vedla k přibližně 50 % snížení proliferace buněk. Inhibice aktivity mTOR vede k opožděnému růstu buněk ve fázi G1
v nanomolárních koncentracích, a k zastavení růstu v mikromolárních koncentracích v důsledku selektivního narušení translace regulačních proteinů buněčného cyklu, jako jsou např. D-cykliny, c- myc a ornitin dekarboxyláza. Když je inhibován účinek mTOR, jeho schopnost fosforylovat, a tím kontrolovat aktivitu translačních proteinů (4E-BP1 a S6K, obě v metabolické cestě P13 kinázy/AKT směrem dolů od mTOR), které kontrolují buněčné dělení, je blokována.
Kromě regulace proteinů buněčného cyklu, mTOR umí regulovat translaci hypoxií indukovatelných faktorů, HIF-1 a HIF-2 alfa. Tyto transkripční faktory regulují schopnost nádoru adaptovat se na hypoxické mikroprostředí a produkovat angiogenní faktory, jako např. vaskulární endoteliální růstový faktor (VEGF). Protinádorový účinek temsirolimu částečně využívá své schopnosti potlačovat hladiny HIF a VEGF v nádoru a jeho mikroprostředí, čímž se zpomaluje tvorba nových cév.
Klinická účinnost a bezpečnost
Renální karcinom
Bezpečnost a účinnost temsirolimu v léčbě pokročilého RCC byla studována ve dvou následujících randomizovaných klinických studiích:
Klinická studie 1 u RCC
Klinická studie 1 byla studie fáze 3, multicentrická, 3ramenná, randomizovaná, otevřená na předtím neléčených pacientech s pokročilým RCC a se 3 nebo více z celkem 6 předem vybraných prognostických rizikových faktorů (méně než 1 rok od prvního stanovení diagnózy RCC do randomizace, Karnofsky index 60 nebo 70, hemoglobin pod spodní hranicí normy, hladiny přepočteného vápníku více než 10 mg/dl, laktátdehydrogenáza >1,5 násobek horní hranice normy, více než 1 orgán s přítomnou metastázou). Primárním cílovým parametrem studie byla celková míra přežití (overall survival, OS). Sekundární cílové parametry zahrnovaly přežití bez pokračující progrese (progression-free survival, PFS), míra objektivní odpovědi (objective response rate, ORR), míra klinického přínosu, doba do selhání léčby (time to treatment failure, TTF) a měření kvality života. Pacienti byli rozděleni podle primárního indexu nefrektomie ve 3 geografických oblastech
a následně byli randomizovaně přiděleni do skupin (1:1:1), kde jedna skupina pacientů dostávala samotný IFN-α (n = 207), druhá skupina samotný temsirolimus (25 mg týdně; n = 209) a třetí skupina kombinaci IFN-α a temsirolimus (n = 210).
V klinické studii 1 u RCC při sledování primárního cílového parametru celkového přežití bylo podávání 25 mg temsirolimu spojeno se statisticky významným zlepšením v porovnání s IFN-α ve 2. pre-specifické interim analýze (n = 446 příhod, p = 0,0078). Skupina s temsirolimem vykázala zvýšení mediánu v OS o 49% v porovnání se skupinou léčenou IFN-α. Temsirolimus byl taktéž spojen se statisticky signifikantním zlepšením v sekundárních cílových parametrech, tedy v PFS, TTF
a v poměru klinického přínosu oproti IFN-α.
Kombinace 15 mg temsirolimu a IFN-α neměla za následek signifikantní zvýšení celkové doby přežití v porovnání se samotným IFN-α v interim analýze (medián 8,4 vs. 7,3 měsíců, poměr rizik = 0,96, p = 0,6965) ani v závěrečné analýze (medián 8,4 vs. 7,3 měsíců, poměr rizik = 0,93, p = 0,4902). Léčba kombinací temsirolimu a IFN-α vedla ke statisticky signifikantnímu zvýšení výskytu některých nežádoucích účinků stupně 3-4 (ztráta tělesné hmotnosti, anemie, neutropenie, trombocytopenie a
zánět sliznic) v porovnání s nežádoucími účinky pozorovanými ve skupinách se samotnou léčbou IFN- α a temsirolimem.
Souhrn výsledků účinnosti temsirolimu v klinické studii 1 u RCC
Parametr
temsirolimusN = 209
IFN-αn = 207
P-hodnota
a
Poměr rizik (95% CI)
b
Pre-specifická interim analýza
Medián celkové doby přežití Měsíce (95% CI)
10,9 (8,6; 12,7)
7,3 (6,1; 8,8)
0,0078
0,73 (0,58; 0,92)
Závěrečná analýza
Medián celkové doby přežití Měsíce (95% CI)
10,9 (8,6; 12,7)
7,3 (6,1; 8,8)
0,0252
0,78 (0,63; 0,97)
Medián přežití bez progrese - nezávislé hodnoceníMěsíce (95% CI)
5,6 (3,9; 7,2)
3,2 (2,2; 4,0)
0,0042
0,74 (0,60; 0,91)
Medián přežití bez progrese - hodnocení zkoušejícím Měsíce (95% CI)
3,8 (3,6; 5,2)
1,9, (1,9; 2,2)
0,0028
0,74 (0,60; 0,90)
Celková míra odpovědi – nezávislé hodnocení% (95% CI)
9,1 (5,2; 13,0)
5,3 (2,3; 8,4)
0,1361
c
NA
CI = interval spolehlivosti; NA = neuplatňuje se
a Založeno na dlouhodobé stratifikaci předcházející nefrektomie a oblasti.
b Založeno na stratifikaci Cox proporčního modelu rizika předcházející nefrektomie a oblasti (95% CI je pouze deskriptivní).
c Založeno na stratifikaci Cochran-Mantel-Hansel testu předcházející nefrektomie a oblasti.
V klinické studii 1 u RCC, 31% pacientů léčených temsirolimem bylo ve věku 65 let nebo starších. U pacientů mladších než 65 let byl medián celkové doby přežití 12 měsíců (95% CI 9,9, 14,2) s mírou rizika 0,67 (95% CI 0,52, 0,87) v porovnání s pacienty, léčenými pouze IFN-α. U pacientů ve věku 65 let a více byl medián celkové doby přežití 8,6 měsíců (95% CI 6,4, 11,5) s poměrem rizika 1,15 (95% CI 0,78, 1,68) v porovnání s pacienty léčenými pouze IFN-α.
Klinická studie 2 u RCC
Klinická studie 2 u RCC byla randomizovaná, dvojitě zaslepená, multicentrická studie
u nehospitalizovaných pacientů, která měla zhodnotit účinnost, bezpečnost a farmakokinetiku tří hladin dávek temsirolimu, podávaného pacientům, kteří již předtím byli léčeni pro pokročilý RCC. Primárním cílovým parametrem účinnosti byla ORR a také byl hodnocen OS. Sto jedenáct (111) pacientů bylo randomizovaně rozděleno v poměru 1:1:1 a dostávali 25 mg, 75 mg nebo 250 mg temsirolimu intravenózně jednou týdně. Při 25 mg (n=36), měli všichni pacienti metastázy; 4 pacienti (11%) neměli předtím chemo- ani imunoterapii; 17 pacientů (47%) mělo jen jednu předcházející léčbu, a 15 pacientů (42%) mělo dvě nebo více léčení před léčbou samotného RCC. Dvacet sedm (27, 75%) pacientů podstoupilo nefrektomii. Dvacet čtyři (24, 67%) patřilo do skupiny ECOG (Eastern Cooperative Oncology Group) s PS (performance status) = 1, a 12 (33%) patřilo do ECOG PS = 0.
U pacientů léčených jednou týdně 25 mg temsirolimu byl OS 13,8 měsíců (95% CI: 9,0, 18,7 měsíců); ORR byla 5,6% (95% CI: 0,7, 18,7%).
Lymfom z plášťových buněk
Bezpečnost a účinnost intravenózně podávaného temsirolimu v léčbě MCL, u kterého došlo k relapsu a/nebo který je refrakterní na léčbu, byly studovány v následujících klinických studiích fáze 3.
Klinická studie u MCL
Klinická studie u MCL je kontrolovaná, randomizovaná, otevřená, multicentrická studie
u nehospitalizovaných pacientů, porovnávající 2 rozdílné dávkovací režimy temsirolimu s výběrem terapie zkoušejícím u pacientů s MCL v relapsu a/nebo refrakterním na léčbu. Pro studii byli vhodní pacienti s MCL (který byl potvrzen histologicky, imunofenotypově a analýzou D1 cyklinu), kteří absolvovali 2-7 předchozích terapií, zahrnujících antracykliny a alkylační látky, a rituximab (a mohly obsahovat transplantaci krvetvorných kmenových buněk), a jejichž onemocnění bylo v relapsu a/nebo refrakterní na léčbu. Pacienti byli náhodně rozděleni v poměru 1:1:1 a léčeni intravenózně temsirolimem v dávkách 175 mg (3 následné dávky za týden), následně 75 mg za týden (n = 54), intravenózně temsirolimem v dávkách 175 mg (3 po sobě následující týdenní dávky), následně 25 mg za týden (n=54), nebo podle výběru zkoušejícího jednosložkovou léčbou (podle specifikace
v protokolu; n=54). Terapie podle výběru zkoušejícího obsahovala: gemcitabin (intravenózně.: 22
[41,5%]), fludarabin (intravenózně:12 [22,6%]), nebo perorálně: 2 [3,8%], chlorambucil (perorálně: 3
[5,7%]), kladribin (intravenózně: 3 [5,7%]), etoposid (intravenózně: 3 [5,7%]), cyklofosfamid (perorálně: 2 [3,8%]), thalidomid (perorálně: 2 [3,8%]), vinblastin (intravenózně.: 2 [3,8%]), alemtuzumab (intravenózně: 1 [1,9%]) a lenalidomid (perorálně: 1 [1,9%]). Primárním cílovým parametrem studie bylo PFS, stanovené nezávislým radiologickým a onkologickým vyšetřením. Sekundární cílový parametr účinnosti představovalo OS a ORR.
Výsledky klinické studie u MCL jsou sumarizovány v následující tabulce. Temsirolimus v dávkách 175/75 (temsirolimus 175 mg za týden po dobu 3 týdnů a následně 75 mg za týden) vedl ke statisticky signifikantnímu zlepšení PFS v porovnání s pacienty s MCL v relapsu a/nebo refrakterním
na léčbu, a kteří byli léčeni podle výběru zkoušejícího (poměr rizika = 0,44; hodnota p = 0,0009). PFS medián ve skupině pacientů, která dostávala dávky temsirolimu 175/75 mg (4,8 měsíců) byl prodloužen o 2,9 měsíců v porovnání se skupinou léčenou podle výběru zkoušejícího (1,9 měsíců). OS bylo podobné.
Temsirolimus byl také spojen se statisticky významnými výhodami oproti léčbě zvolené zkoušejícím v sekundárním cílovém parametru ORR. Hodnocení PFS a ORR bylo založeno na nezávislém zaslepeném radiologickém hodnocení odpovědi tumoru při použití kritérií International Workshop Criteria.
Souhrn výsledků účinnosti temsirolimu v klinické studii u MCL
Parametr
Temsirolimus175/75mg n = 54
Výběr zkoušejícího (výběr zk.)n = 54
P-hodnota
Poměr rizika (97,5% CI)
a
Medián přežití bez progrese
b
Měsíce (97,5%CI)
4,8 (3,1; 8,1)
1,9 (1,6; 2,5)
0,0009
c
0,44 (0,25; 0,78)
Míra objektivní odpovědi
b
% (95% CI)
22,2 (11,1; 33,3)
1,9 (0,0; 5,4)
0,0019
d
NA
Celková doba přežitíMěsíce (95% CI)
12,8 (8,6; 22,3)
10,3 (5,8; 15,8)
0,2970
c
0,78 (0,49; 1,24)
Míra přežití jednoho roku Měsíce (95% CI)
0,47 (0,31; 0,61)
0,46 (0,30; 0,60)
a Porovnání s výběrem zkoušejícího založené na Cox proporčním modelu rizika.
b Hodnocení nemoci je založeno na radiografickém posouzení nezávislým radiologem a posouzení klinických údajů nezávislým onkologem.
c Porovnání s výběrem zkoušejícího založené na log-rank testu.
d Porovnání se samotným výběrem zkoušejícího založené na Fisherově exaktním testu. Zkratky: CI = interval spolehlivosti; NA = neuplatňuje se
V rameni, kde byl podáván temsirolimus 175 mg (3 po sobě následující týdenní dávky) a následně 25 mg za týden, nedošlo k signifikantnímu zvýšení PFS v porovnání se skupinou léčenou podle výběru zkoušejícího (medián 3,4 vs. 1,9 měsíců, míra rizika = 0,65, CI = 0,39, 1,10, p = 0,0618).
V klinické studii u MCL nebyl rozdíl v účinnosti u pacientů s ohledem na věk, pohlaví, rasu, zeměpisnou oblast, nebo na úvodní hodnoty onemocnění.
Pediatrická populace
V ověřovací studii bezpečnosti a účinnosti fáze 1/2 byl 71 pacientům (59 pacientů ve věku od 1 do 17 let a 12 pacientů ve věku 18 až 21 let) podáván temsirolimus jako 60 minutová intravenózní infuze jednou týdně ve třech týdenních cyklech. V části 1 dostávalo 14 pacientů ve věku od 1 do 17 let
s pokročilými, recidivujícími/refrakterními solidními nádory temsirolimus v dávkách od 10 mg/m
2
do 150 mg/m
2
. V části 2 byl podáván 45 pacientům ve věku od 1 do 17 let s recidivujícím/relabujícím rabdomyosarkomem, neuroblastomem nebo s gliomem vysokého stupně malignity (high-grade gliomy) temsirolimus v týdenní dávce 75 mg/m
2
. Nežádoucí účinky byly obecně podobné těm, které byly pozorovány u dospělých (viz bod
4.8
).
Temsirolimus byl shledán neúčinným u pediatrických pacientů s neuroblastomem, rabdomyosarkomem a u pacientů s gliomem vysokého stupně malignity (n = 52). U jedinců s neuroblastomem byla míra objektivní odpovědi 5,3% (95% CI: 0,1%, 26,0%). Po 12 týdnech léčby nebyla pozorována žádná odpověď na léčbu u pacientů s rabdomyosarkomem nebo s gliomem vysokého stupně malignity. Žádná ze 3 skupin nesplnila kritérium postupu do druhé fáze 2-fázového plánu dle Simona.
Evropská agentura pro léčivé přípravky rozhodla o zproštění povinnosti předložit výsledky studií
s přípravkem Torisel u všech podskupin pediatrické populace s lymfomem z plášťových buněk (MCL) (informace o použití u dětí viz bod
4.2
).
⚠️ Upozornění
Incidence a závažnost nežádoucích účinků jsou závislé na dávce. Pacienti, kteří dostali počáteční dávku 175 mg na týden k léčbě MCL, musí být pozorně sledováni pro následné rozhodnutí
o snížení/odložení dávek.
Pediatrická populace
Temsirolimus se nedoporučuje podávat dětským pacientům (viz bod
4.2
,
4.8
a
5.1
). Starší pacienti
Na základě výsledků studie fáze 3 u RCC mohou mít starší pacienti (věk ≥65 let) vyšší
pravděpodobnost výskytu některých nežádoucích účinků, včetně edému, průjmu a pneumonie. Na základě výsledků studie fáze 3 u MCL mohou mít starší pacienti (věk ≥65 let) vyšší pravděpodobnost výskytu některých nežádoucích účinků, včetně pleurální efuze, úzkosti, deprese, insomnie, dyspnoe, leukopenie, lymfopenie, myalgie, artralgie, ztráty chuti, závratí, infekce horních cest dýchacích, mukozitidy a rýmy.
Porucha funkce ledvin/selhání ledvin
Protože vylučování temsirolimu ledvinami je zanedbatelné, nebyly provedeny žádné studie u pacientů s různým stupněm poruchy funkce ledvin (viz bod
4.2
a
5.2
). Temsirolimus také nebyl studován u pacientů, kteří jsou na hemodialýze.
U pacientů s pokročilým RCC, léčených temsirolimem, a/nebo s již existující renální insuficiencí, bylo pozorováno renální selhání (včetně fatálních následků), (viz bod
4.8
).
Porucha funkce jater
Temsirolimus má být u pacientů s poruchou funkce jater podáván s opatrností.
Temsirolimus je vylučován především játry. V otevřené studii fáze 1 se zvyšováním dávek u 110 osob s pokročilými malignitami a buď s normální nebo s poruchou funkce jater koncentrace temsirolimu a jeho metabolitu sirolimu byla zvýšena u pacientů se zvýšenou hladinou aspartátaminotransferázy (AST) nebo hladinou bilirubinu. Doporučuje se provést vyhodnocení hladin AST a bilirubinu před zahájením podávání temsirolimu a pravidelně poté. Zvýšený výskyt fatálních příhod byl pozorován u pacientů se středně těžkou až těžkou poruchou funkce jater. Fatální příhody zahrnovaly případy způsobené progresí onemocnění; avšak příčinnou souvislost nelze vyloučit.
Na základě studie fáze 1 se nedoporučuje upravovat dávku temsirolimu u RCC pacientů s výchozím počtem trombocytů ≥100 x 10
9
/l a s lehkou až středně těžkou poruchou funkce jater (celkový bilirubin až trojnásobek horní hranice normálu [ULN] s jakoukoliv abnormalitou AST nebo podle definice třídy A nebo B podle Child-Pughovy klasifikace). Pro pacienty s RCC a s těžkou poruchou funkce jater (celkový bilirubin >3 krát ULN s jakoukoliv abnormalitou AST nebo podle definice třídy C podle Child-Pughovy klasifikace) je doporučená dávka pro osoby s výchozí hodnotou trombocytů
≥100 x 10
9
/l 10 mg intravenózně jednou týdně, podávaná infuzí v průběhu 30 až 60 min (viz bod
4.2
). Intracerebrální krvácení
Pacienti s nádory centrálního nervového systému (CNS), (primární nádory CNS nebo metastázy) a/nebo pacienti, kteří jsou léčeni antikoagulancii při současném léčení temsirolimem, mohou mít zvýšené riziko rozvoje intracerebrálního krvácení (včetně fatálních následků).
Trombocytopenie, neutropenie a anemie
V klinické studii s MCL byla pozorována trombocytopenie a/nebo neutropenie 3. a 4. stupně (viz bod
4.8
). Pacienti léčení temsirolimem, u nichž došlo k rozvoji trombocytopenie, mohou mít zvýšené riziko krvácivých příhod, včetně epistaxe (viz bod
4.8
). Pacienti s úvodní neutropenií, léčení temsirolimem, mohou být ohroženi rozvojem febrilní neutropenie. U pacientů s RCC a MCL byly hlášeny případy anemie (viz bod
4.8
). Před zahájením terapie temsirolimem a pravidelně poté se doporučuje monitorovat kompletní krevní obraz.
Infekce
Pacienti mohou mít sníženou imunitu, a proto mají být pečlivě sledováni na výskyt infekcí, včetně oportunních infekcí. U pacientů s MCL, léčených temsirolimem 175 mg/týden, byl podstatně vyšší výskyt infekcí (včetně infekcí 3. a 4. stupně) v porovnání s nižšími dávkami a v porovnání s běžnou chemoterapií. U pacientů léčených temsirolimem, z nichž bylo mnoho léčeno rovněž kortikosteroidy nebo jinými imunosupresivními přípravky, byly hlášeny případy zánětu plic vyvolaného Pneumocystis jiroveci (PCP), některé s fatálními následky. U pacientů, u nichž je potřeba souběžné užívání kortikosteroidů nebo jiných imunosupresivních přípravků na základě současných standardů léčby, by měla být zvážena profylaxe PCP.
Katarakta
U některých pacientů, kterým byl podáván temsirolimus a interferon-alfa (IFN-α), byla pozorována katarakta.
Hypersenzitivita/reakce na infuzi
Hypersenzitivita/reakce na infuzi (včetně život ohrožujících a vzácných fatálních reakcí), včetně a nejen zrudnutí, bolesti na hrudi, dyspnoe, hypotenze, apnoe, ztráty vědomí, hypersenzitivity
a anafylaxe, byly spojovány s podáváním temsirolimu (viz bod
4.8
). Tyto reakce se mohou vyskytnout velmi časně při první infuzi, ale mohou se také vyskytnout při následných infuzích. Pacienti mají být monitorováni časně v průběhu infuze a má být dostupná vhodná podpůrná péče. U všech pacientů se závažnou infuzní reakcí má být infuze temsirolimu přerušena a má být zahájena přiměřená terapie. U pacientů se závažnou nebo život ohrožující reakcí má být před pokračováním terapie temsirolimem vyhodnocen poměr rizika a prospěšnosti.
Pokud se u pacienta i přes premedikaci rozvine hypersenzitivní reakce v průběhu infuze temsirolimu, musí být podávání infuze zastaveno a pacient musí být pozorován nejméně 30 až 60 minut
(v závislosti na závažnosti reakce). Po zvážení lékaře se pak může v léčbě pokračovat po podání antagonisty H1-receptorů (jako např. difenhydramin nebo podobné antihistaminikum) a antagonisty H2-receptorů (intravenózně famotidin 20 mg nebo intravenózně ranitidin 50 mg), přibližně 30 minut před pokračováním infuze temsirolimu. Může se uvažovat o podání kortikosteroidů; avšak účinnost léčby kortikosteroidy v takovém léčebném postupu nebyla stanovena. Podávání infuze pak může být znovu obnoveno, v pomalejší rychlosti (až 60 minut) a má být dokončeno do 6 hodin od doby, kdy byl temsirolimus poprvé přidán do injekčního roztoku chloridu sodného 9 mg/ml (0,9%).
Vzhledem k tomu, že se doporučuje podání H1 antihistaminik před samotnou intravenózní infuzí temsirolimu, je třeba opatrnosti při podávání temsirolimu u pacientů se známou přecitlivělostí na antihistaminika nebo u pacientů, kterým se antihistaminika nedají podat z jiných zdravotních důvodů.
Hypersenzitivní reakce, včetně anafylaktických/anafylaktoidních reakcí, angioedému, exfoliativní dermatitidy a hypersenzitivní vaskulitidy byly spojovány s perorálním podáním sirolimu.
Hyperglykemie/glukózová intolerance/diabetes mellitus
Pacienti mají být poučeni, že léčba temsirolimem může být spojena se zvýšenými hladinami glukózy v krvi u diabetických a nediabetických pacientů. V klinické studii RCC (klinické studii fáze 3 zkoumající RCC) uvádělo 26 % pacientů jako nežádoucí účinek hyperglykemii. 11% pacientů v klinické studii fáze 3 u MCL uvádělo hyperglykemii jako nežádoucí účinek. Toto může vést ke zvýšení dávky, resp. k zahájení inzulinové terapie a/nebo podávání perorálních antidiabetik. Pacienti by měli být poučeni, aby hlásili nadměrnou žízeň nebo jakékoli zvýšení objemu nebo frekvence močení.
Intersticiální plicní onemocnění
U pacientů, kteří dostávali každý týden intravenózně temsirolimus, se objevily případy nespecifické intersticiální pneumonitidy, včetně fatálních hlášení. Někteří pacienti byli asymptomatičtí nebo měli minimální symptomy a pneumonitida byla diagnostikována na CT nebo RTG plic. Jiní měli příznaky jako dyspnoe, kašel a horečka. U některých pacientů bylo třeba přerušit léčbu temsirolimem nebo léčbu kortikosteroidy a/nebo antibiotiky, jiní pacienti pokračovali v léčbě bez další intervence.
Doporučuje se, aby pacienti podstoupili základní radiografické vyšetření plic RTG nebo CT před zahájením léčby temsirolimem. Mělo by být zváženo pravidelné sledování. Doporučuje se pacienty sledovat pro výskyt klinických respiračních symptomů a pacienti mají být poučeni, aby ihned nahlásili nové nebo zhoršující se respirační symptomy. Jestliže se klinicky významné respirační symptomy vyvíjejí, je možné vysadit podávání temsirolimu do doby, než nastane zlepšení symptomů a výsledků radiografických vyšetření plic souvisejících s pneumonitidou. Při diferenciální diagnóze je potřeba zvážit oportunní infekce, jako např. PCP. Může se uvažovat o empirické léčbě kortikoidy a/nebo antibiotiky. U pacientů, u nichž je potřeba souběžné užívání kortikosteroidů, je třeba zvážit profylaxi PCP na základě současných standardů léčby.
Hyperlipidemie
Použití temsirolimu bylo spojeno se zvýšenými hladinami sérových triglyceridů a cholesterolu. V klinické studii 1 u RCC byla hyperlipidemie hlášena jako nežádoucí účinek u 27 % pacientů.
V klinické studii MCL byla hyperlipemie hlášena jako nežádoucí účinek u 9,3% pacientů. To může vyžadovat zahájení podávání hypolipidemik nebo zvýšení jejich dávek. Před zahájením léčby temsirolimem a v jejím průběhu mají být měřeny hladiny sérového cholesterolu a triglyceridů. Známá souvislost temsirolimu s hyperlipidemií může pacienta predisponovat k infarktu myokardu.
Komplikace hojení ran
Použití temsirolimu bylo spojeno s abnormálním hojením ran; proto je třeba zvýšené opatrnosti při podávání temsirolimu během peroperační fáze.
Malignity
Důsledkem imunosuprese může být případný rozvoj lymfomu a jiných malignit, zejména kůže. Jak je obvyklé u pacientů se zvýšeným rizikem maligního nádorového onemocnění kůže, je třeba omezit expozici slunečnímu a ultrafialovému (UV) záření nošením ochranného oděvu a používáním opalovacího krému s vysokým ochranným faktorem.
Současné podávání temsirolimu a sunitinibu
Kombinace temsirolimu a sunitinibu vedla k toxicitě, která byla limitována dávkou. U 2 ze 3 pacientů léčených v první kohortě studie fáze 1 dávkou 15 mg temsirolimu na týden intravenózně a dávkou 25 mg sunitinibu na den perorálně (1-28 dní, následovaných 2týdenní přestávkou) byly pozorovány toxicity limitované dávkou (erytematózní makulopapulózní exantém stupně 3/4, dna/celulitida vyžadující hospitalizaci) (viz bod
4.5
).
Současné podávání inhibitorů angiotenzin-konvertujícího enzymu (ACE) a/nebo blokátorů kalciových kanálů
Při současném podávání temsirolimu s inhibitory ACE (např. ramiprilem) a/nebo blokátory kalciových kanálů (např. amlodipinem) je třeba zvýšené opatrnosti. U pacientů léčených současně temsirolimem a inhibitory ACE a/nebo blokátory kalciových kanálů existuje zvýšené riziko vzniku angioneurotického edému (včetně opožděných reakcí vyskytujících se 2 měsíce po zahájení terapie), (viz body
4.5
a
4.8
).
Látky indukující metabolizmus CYP3A
Látky jako karbamazepin, fenobarbital, fenytoin, rifampicin a třezalka tečkovaná jsou silnými induktory CYP3A4/5 a mohou snížit složenou expozici léčivým látkám, temsirolimu a jeho metabolitu sirolimu. U pacientů s RCC je proto třeba se vyhnout současnému podávání léků majících indukční potenciál na CYP3A4/5 po delší dobu než 5-7 dnů. U pacientů s MCL se doporučuje vyhnout se současnému podávání induktorů CYP3A4/5 kvůli vysoké dávce temsirolimu (viz bod
4.5
).
Látky inhibující CYP3A metabolizmus
Látky jako proteázové inhibitory (nelfinavir, ritonavir), antimykotika (např. itrakonazol, ketokonazol, vorikonazol) a nefazodon jsou silnými inhibitory CYP3A4 a mohou zvyšovat koncentrace léčivých látek, temsirolimu a jeho metabolitu sirolimu v krvi. Je proto třeba vyloučit současné podávání látek se silným inhibičním potenciálem na CYP3A4 . Středně silné inhibitory CYP3A4 (např. aprepitant, erytromycin, flukonazol, verapamil, grapefruitový džus) mají být podávány pouze se zvýšenou opatrností u pacientů léčených současně 25 mg temsirolimu, a u pacientů léčených dávkami vyššími než 25 mg temsirolimu je třeba se jim vyhnout (viz bod
4.5
). Je třeba také zvážit alternativní léčbu látkami, které nemají inhibiční potenciál na CYP3A4 (viz bod
4.5
).
Látky ovlivňující P-glykoprotein
Souběžné užívání inhibitorů mTOR společně s inhibitory P-glykoproteinu (P-gp) může zvýšit hladiny inhibitoru mTOR v krvi. Při souběžném podávání temsirolimu s přípravky, které inhibují P- glykoprotein, je třeba postupovat opatrně. Je třeba pečlivě sledovat klinický stav pacienta. Může být nutná úprava dávky temsirolimu (viz bod
4.5
).
Vakcinace
Imunosupresiva mohou ovlivnit odpověď na očkování. V průběhu léčení temsirolimem může být očkování méně účinné. Doporučuje se vyhnout podávání živých vakcín v průběhu léčby temsirolimem. Mezi živé vakcíny patří např. vakcína proti spalničkám, příušnicím, zarděnkám, perorální forma vakcíny proti dětské obrně, Bacillus Calmette-Guérin (BCG) vakcína, vakcína proti žluté zimnici, varicele a TY21a vakcína proti tyfu.
Informace o pomocných látkách
Ethanol
Po prvním ředění koncentrátu s 1,8 ml dodaného rozpouštědla směs koncentrátu a rozpouštědla obsahuje 35 objemových % ethanolu (alkohol), tj. až 0,693 g na 25 mg dávky temsirolimu, což je ekvivalentní 18 ml piva, nebo 7 ml vína v dávce. Pacienti s MCL, kterým je podávána při zahájení léčby vyšší dávka 175 mg temsirolimu, mohou obdržet až 4,85 g ethanolu (což odpovídá 122 ml piva nebo 49 ml vína v dávce).
Příklad expozice ethanolu založený na maximální jednotlivé denní dávce (viz bod
4.2
) je následující:
Podání vyšší dávky 175 mg temsirolimu při zahájení léčby MCL dospělému s tělesnou hmotností 70 kg vede k expozici 69,32 mg/kg ethanolu, což může způsobit zvýšení koncentrace alhoholu v krvi přibližně o 11,5 mg/100 ml.
Pro porovnání, u dospělého, který vypije sklenici vína nebo 500 ml piva, je koncentrace alkoholu v krvi přibližně 50 mg/100 ml.
Množství ethanolu v tomto léčivém přípravku pravděpodobně nebude mít účinky u dospělých a dospívajících, a jeho účinky u dětí pravděpodobně nebudou patrné. Může mít některé účinky, například somnolence u novorozenců a malých dětí.
Obsah ethanolu v tomto léčivém přípravku má být důkladně zvážen u následujících skupin pacientů, kteří mohou být vystaveni vyššímu riziku nežádoucích účinků souvisejících s ethanolem:
Těhotné nebo kojící ženy (viz bod
4.6
)
Alkoholici
Je nutno vzít v úvahu u těhotných nebo kojících žen, dětí a vysoce rizikových skupin, jako jsou pacienti s jaterním onemocněním nebo s epilepsií. Množství alkoholu v tomto léčivém přípravku může změnit účinky dalších léků.
Současné podávání s léky obsahujícími např. propylenglykol nebo ethanol může vést k akumulaci ethanolu a vyvolat nežádoucí účinky, zejména u malých dětí s nízkou nebo nevyvinutou metabolickou kapacitou.
Množství alkoholu v tomto léčivém přípravku může snížit schopnost při řízení motorových vozidel nebo obsluhoze strojů (viz bod
4.7
).
Propylenglykol
Přípravek Torisel obsahuje propylenglykol (viz bod 2). Příklad expozice propylenglykolu založený na maximální jednotlivé denní dávce (viz bod
4.2
) je následující: Podání vyšší dávky 175 mg temsirolimu při zahájení léčby MCL dospělému s tělesnou hmotností 70 kg vede k expozici propylenglykolu
50,33 mg/kg/den.
U pacientů s poruchou funkce ledvin a/nebo jater, kteří dostávají ≥ 50 mg/kg/den propylenglykolu, se vyžaduje klinické sledování, včetně měření osmolárního a/nebo anionového okna. Byly hlášeny různé nežádoucí účinky připisované propylenglykolu, jako jsou např. renální dysfunkce (akutní tubulární nekróza), akutní selhání ledvin a jaterní dysfunkce.
Dlouhodobější podávání přípravků obsahujících propylenglykol a rovněž současné podávání s dalšími substráty alkoholdehydrogenázy (např. ethanolem) zvyšuje riziko akumulace a toxicity propylenglykolu, zejména u pacientů s poruchou funkce jater nebo ledvin.
Dávky propylenglykolu ≥ 1 mg/kg/den mohou vyvolat závažné nežádoucí účinky u novorozenců, zatímco dávky ≥ 50 mg/kg/den mohou vyvolat nežádoucí účinky u dětí mladších 5 let a smí se podávat pouze individuálně.
Podávání ≥ 50 mg/kg/den propylenglykolu těhotným nebo kojícím ženám má být posuzováno pouze individuálně (viz bod
4.6
).